Zpátky doma! – Jaké byly naše 3 měsíce?

Krásný den všem, kteří jste si udělali chvilku času na přečtení našeho nového článku. Dnes si uděláme pauzu od pytle dobrodružství jiných cestovatelů a zase se na skok vrátíme k nám. K Františkovi a Elišce. Jsme zpátky doma a nenecháme si ujít šanci vám o tom něco říct. Pokud jste ještě nečetli rozhovor s Ondrou Vlkem, tak si neplánujte nic na večer. Tohle si totiž musíte přečíst!

Teď už ale k dnešnímu článku. Musím se přiznat, že tento článek poprvé nepíšu z pohodlí domova, ale z práce. Není to žádná makačka, ale je to něco, co jsem si myslela, že letos dělat nebudu. 

Od doby, co jsme se vrátili z Anglie doufáme, že zase budeme moct vycestovat. Vím, nejsme jediní, kdo jsou v tomto směru omezení a proto mám velké pochopení pro všechny, kdo teď zažívají něco podobného. Ale i tak bych dnešní článek ráda směřovala touto cestou. Dozvíte se, jak jsme využili tu hromadu volného času a jak jsme si užili celé tři měsíce. 

První dny v karanténě

Odpočívali jsme. Volali jsme s rodiči, s rodinami a dětmi z Anglie, které zajímalo, jestli už jsme doma a taky jestli je všechno v pořádku. Četli jsme si, kroužkovali filmy v programu a lenošili a lenošili. Byly to dlouhé dva týdny, kdy jsme se nemohli podívat ven a tak není divu, že jsme se po velice krátkém čase začali nudit. 

I když nic nedělání bylo celkem fajn, začalo se nám stýskat po práci. Ale ne po té, odkud právě teď píšu tenhle článek. Po práci, o které jsme snili a po které jsme toužili. Pracovat sami na sebe a v čase, kdy my uznáme za vhodné. Věděli jsme ale, že proto, abychom toho dosáhli, nemůžeme sedět celé dny na zadku a nic nedělat. 

Rozvrhli jsme si den.

Každý den jsme měli tak nějak naplánovaný a bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Najednou bylo za den víc času a stíhali jsme dělat i víc věcí. Soustředili jsme se jen na sebe a na náš rozvoj. 

František se pustil do kurzu online marketingu, který úspěšně dokončil. Učil se dělat weby, což se mu daří a myslím, že zrovna na tom našem webu je to hezky vidět. Dokonce má už domluvenou zakázku. Každý den trénuje psaní všemi deseti a procvičuje angličtinu na duolingo. Kromě toho všeho chodí cvičit na fotbalové hřiště a ještě stíhá hrát tanky. Taky nesmím zapomenout na hromadu knížek, které stihl přečíst a na to, že i tak si našel od června práci.

Já jsem vždycky měla tolik práce, že jsem si číst nestíhala. Nebo alespoň jsem si to myslela. Knížku, kterou jsem rozečetla začátkem roku a tři měsíce ležela netknutá vedle stolu v Anglii, jsem dočetla hned první týden doma. Konečně tedy můžu říct, že každý den přečtu minimálně 20 stran.

Kreslím, tvořím, maluji, hledám nové směry a vždy jsem ráda za každou zakázku. Začala jsem cvičit jógu a více se starat o své zdraví. Píšu články na tento blog a ráda bych psala i na blogy další. Ale vzhledem k tomu, že jsem si našla práci, kde jsem denně 12 hodin, moc času mi nezbývá.

Chci tím říct, že …

… že jsme nikdy nestíhali dělat tolik věcí. Tolik věcí pro sebe, věnovat čas tomu, čemu my sami chceme a co nás bude posouvat dál. Myslíme si totiž, že to je ze všeho nejdůležitější. Dělat celý život něco, co nás nebaví, musí být šílené peklo. A my nechceme život odpracovat a provydělávat.. my ho chceme žít! A to naplno!

Abychom jen neseděli doma, byli jsme na pár výletech a tůrách. Rádi objevujeme nová místa a cestujeme po světě, ale nikdy jsme neobjevili krásu, která se schovává skoro za barákem. Museli jsme to tedy hned dohnat. Byli jsme na lomu Rábí, vlastně jsme si prošli i městečko a byli na hradě. Šli jsme tůru k Pramenům Vltavy, nebo na Žďárské jezírko. Vyběhli jsme na Kašperk a strávili nějaký čas u Křišťanovického rybníku. Také jsme zajeli do Českých Budějovic, na Modravu, Vydru a do Českého Krumlova.

V Česku je tolik nádherných míst!

Během letních měsíců se chystáme pár krás objevit, i když už bude těžší skloubit výlety s prací. Chystáme se do Českého Švýcarska, prozkoumat každý růžek v Hřensku, zajet do Liberce a na Moravu. Kdy je lepší doba na cesty po Česku, než tahle? 

Co se týče našeho pobytu ve Vimperku.. je to velká změna. Z Anglie – kde jsme hlídali děti a pořád někde jezdili – do panelákového bytu od babičky s dědou, bez práce a bez auta. Nebudeme vám lhát, není to lehké. Moc jsme se těšili domů, na rodinu a kamarády. Dokonce i na samotný Vimperk a tak nějak i na ten stereotyp, který se od doby našeho odjezdu nezměnil. 

Když jsme se tu rozkoukali, zjistili jsme, že město je pořád stejné, ale věcí se změnilo hodně. Je to hlavně tím, že jsme dospěli a také tím, jaký život jsme začali žít. Spoustu lidí nás podporovalo, ale našli se i tací, kteří zapomněli, že existujeme. A tam patřili i naši dlouholetí kamarádi. Z velké party nám tedy zbylo pár lidí, kteří stojí při nás a můžeme je nazvat přáteli se vším všudy. A za ty jsme nejvděčnější. ❤️

Určitě jste tento pocit zažili i vy.

Myslím, že ho zažil skoro každý, ale tak to v životě je. Lidé odchází a přichází a každý z nich má ve vašem životě jinou roli. Každičký z nich je důležitý, protože každý vám něco předá. Někam vás posune. A i když jsem se hodněkrát za tyto 3 měsíce v Česku cítila zlomená, už je to pryč. 

Jak jsem napsala na instagram k této fotce, důležité je, že máme jeden druhého. Často na to oba zapomínáme, ale ještě častěji si to připomínáme. Potom dává najednou všechno smysl. Když vím, že mám vedle sebe člověka, který mi kryje záda ať se děje, co se děje, zůstávám klidná. Podpoří mě, pomůže mi, rozesměje mě, dojme mě, miluje mě a já jeho. 

Čas strávený zpátky doma nám dal opravdu hodně. Uvědomili jsme si spoustu věcí a utvrdili se v naší cestě. Rozjeli si vlastní projekty a nepřestali si užívat života. Bylo to pro nás důležitých pár týdnů a já jsme měla pocit, že vám to všechno chci sdělit. So here we are. 

Jestli se s námi chcete podělit o váš příběh z cest, nebo o podobnou zkušenost, neváhejte nám napsat! Najdete nás na Instagramu, Facebooku, nebo stačí zanechat komentář.

Těšíme se na vás zase za týden a tentokrát s další bombou dobrodružství. Máte se na co těšit.

S láskou vaši Doubletraveller ❤️

---