fbpx
Šimon

Šimon Blaschko – kulturní guru a nekonečný dobrodruh

Ahoj všichni! Dneska jsme si pro vás připravili jednoho skvělého hosta a už se moc těšíme, až vám ho představíme. Když se ve Vimperku řekne Šimon, všichni ví. Nejdřív ale připomeneme minulý článek o Blond on the road a její rady, jak cestovat levně. 

Teď už se ale hezky usaďte, uvařte si velký hrnek kávy a pojďte si přečíst o Šimonu Blaschkovi.

Šimon je 29 letý rodák z Vimperka a živí se kulturou. Pracuje v pražském Rock Café jako hlavní produkční a kromě toho má na svědomí různé festivaly po jižních Čechách. Ve volných chvílích utíká od práce do světa, kde cestuje, a to převážně po Evropě.

Šimon Blaschko v minsku
Šimone, moc děkujeme, že jsi přijal pozvání! I my víme, že pořádáš hromadu festivalů – nejen po jižních Čechách, ale i v Praze. Vzpomínáš si na tvou první akci, kterou jsi pořádal?

Šimon: “Tyjo.. to bude před deseti a kousek lety, kdy jsem se vrátil z Německa ze studií a přišel jsem ve Vimperku na gymplu do třídy, kde byl Kuba Mrzena, který tenkrát bubnoval v Megabitu a do toho jsem se seznámil s majitelem Hotelu Zlatá hvězda. Takže jsme společně udělali Rockpárty a to tedy bylo někdy na jaře v roce 2010.”

Tím jsi zjistil, že chceš pořádat akce?

Šimon: “Vlastně ne. Mě bavilo furt něco pořádat a organizovat, ale vůbec by mě tehdy nenapadlo, že budu jednou dělat velké koncerty, nebo pořádat akce a festivaly. Každopádně Rockpárty se povedla, tak jsme ji za půl roku udělali znovu, pak zase za půl roku znovu a pak jsme začali s prvním festivalem, který pořádáme ve Volyni a takhle se to nabalovalo a nabalovalo.”

Šimon v práci
Takže taková tvoje první velká akce byla Summer Punk Párty ve Volyni?

Šimon: “To byla moje první venkovní akce, přišlo kolem 300 lidí, což bylo srovnatelné s tím, co nám chodilo do Hvězdy. Pak jsem šel studovat do Prahy a nějakým způsobem jsem se tam přifařil k dalším akcím a pak se to rozrůstalo, až jsem před pěti lety prošel výběrovým řízením do Rock Café, kde jsem teď pět let v produkci a poslední dva roky jako hlavní produkční.”

Jaké různé akce tedy přes rok pořádáš?

Šimon: “Mám pár hlavních akcí, jako třeba Majáles ve Vimperku, ten jsme museli ale letos kvůli Covidu zrušit. Pak Summer Punk Párty Volyně, kterou jsme tento rok s velkým omezením nakonec udělali. A ta byla letos po deváté, takže je to můj nejstarší festival. Do toho se podílíme s Rock Café na tradičních oslavách 17. listopadu na Národní třídě a pak samozřejmě akce pořádané v Rock Café. A i když elektronickou hudbu moc neposlouchám, pracoval jsem třeba poslední dva roky také na festivalu Let It Roll.”

…to není málo…

Šimon: “Je to občas víc, než bych si přál, ale žijeme jen jednou! Letos jsme museli zrušit vimperský Majáles, místo toho jsme si ale vymysleli Parkboudu, ve které jsme během léta uspořádali 25 akcí. I když jednotlivé akce nebyly tak náročné a byly všeobecně pro míň lidí, bylo to taky vydatný. A s Parkboudou zase přišly nové nápady na projekty.”

Šimon jako pořadatel na koncertu
Dobře, že jsi zmínil Parkboudu. Parkbouda je celá tvůj projekt. Můžeš alespoň trochu nastínit, co to všechno obnášelo? Od nápadu po realizaci?

Šimon: “Nebyl to jen můj nápad. Parkboudu jsme vymysleli s bráchou, kterému v koronakrizi ukončili zkušebku v restauraci a tak jsme byli na brigádě v lese házet dříví. A vzhledem k tomu, že to pro naše těla byla nezvyklá aktivita, začali jsme přemýšlet nad tím, kde bychom si mohli dát ve Vimperku pivo na zahrádce a zároveň si popovídali s přáteli. No a zjistili jsme, že vlastně není moc kam. Takže jsme přišli s Parkboudou. Museli jsme vyřizovat všechny živnosti, povolení, vyjednat to s městem, připravit program a nechat vyprojektovat samotnou boudu. Všechno se povedlo a od 10. července jsme otevřeli s tím, že jsme měli 3x-4x týdně nějaký program – ať už to byly koncerty, besedy, rozhovory se spisovateli, cestovateli, promítání filmů atd.”

Parkbouda
Byl to skvělý nápad a navíc jste borci, že jste to všechno zrealizovali tak rychle!

Šimon: “Samozřejmě to bylo znát, teď víme o spoustě nedokonalostí. Chtěli jsme mířit i na turisty, kteří jezdí na Šumavu, ale to jsme nestihli. Neměli jsme na to čas a hlavně jsme postupně vypouštěli třeba i dvě akce denně, dost jsme to před sebou hrnuli.”

Šimone, co na to tvoje přítelkyně Peťa? Měl jsi čas v tomhle pressu i na ní?

Šimon: “Občas mi připomínala, že moc pracuji, tak jsme jeli v létě na dva týdny na menší dovolenou. Letos jsme tedy na cestách spali hodně v kufru auta, hlavně kvůli situaci, protože jsme nevěděli, jestli se kvůli koroně nebudeme muset třeba rychle vrátit. Tak jsem každý den v 7 ráno otevřel v kufru počítač, rychle jsem poslal pár mailů a pak jsme tedy oficiálně vstali a šli na snídani. Bylo to celé tak trochu v “punku”, vlastně podobně jako celý projekt Parkbouda, ale věřím, že to nebylo moc znát.”

Šimon a přítelkyně Petra
Byla to pecka! Nám se to moc líbilo.

Šimon: “Moc děkujeme! Doufáme, že svůj účel to splnilo, ani žádné velké průsery se nestaly. Pro nás to také bylo nové, my jsme vlastně nikdy předtím bar nedělali.”

Plánujete tedy Parkboudu na zimu přesunout a otevřít zase příští rok na letní sezónu?

Šimon: “Oni s tím všichni tak nějak už počítají, ale pokud se svět vrátí zase do normálu, tak si neumím představit, že bychom fungovali jako letos. Nás to strašně bavilo, ale museli bychom vymyslet, jak by to mohlo fungovat, abychom tam nemuseli denně být. Za barem byl hlavně brácha, občas já, občas někdo zkolegů nebo kamarádů, což bylo super, ale pokud bychom měli pokračovat, museli bychom to propočítat tak, abychom si tam vzali třeba brigádníky. Teď budu hodně předbíhat, ale kdyby se objevil nějaký hezký prostor, možná bychom zkusili Parkboudu transformovat v celoroční projekt, zatím je to ale jen úvaha.”

Šimon v Tallinu
To zní dobře, doufáme, že vám to vyjde. Když už jsme u toho, jaký je tvůj životní cíl po kariérní stránce?

Šimon: “No, to je otázka. Mám moc rád jižní Čechy, takže bych se sem rád vrátil, ale na druhou stranu ještě nechci utéct z Prahy. Chci si to nastavit tak, abych mohl fungovat v obou místech. Po kariérní stránce jsem nikdy neměl žádný cíl. Chtěl jsem se jednou živit kulturou, což se mi podařilo. Ale teď nemám žádný konkrétní cíl. Vlastně jsem z určitého úhlu pohledu i trochu rád, že přišel Covid – v tom smyslu, že mě vytrhl z toho permanentního kolotoče a začínajícího stereotypu. Chtěl bych do těch mých projektů teď zapojit více lidí, aby mi s tím pomohli a já měl pak volnější ruce na vymýšlení dalších věcí. Protože nápady jsou, ale čas…”

Teď jsme se seznámili s tvou jednou stránkou a rádi bychom nahlédli i pod pokličku Šimona – jako cestovatele. Kde jste s přítelkyní Peťou byli naposledy?

Šimon: “Teď v létě jsme jeli směr Německo, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Rakousko. Spíš jsme chodili v přírodě po kopcích, bylo to hodně na punk, kdy jsme si udělali z mýho Sharana malý obytňák. Ale projeli jsme tyhle čtyři země, nikam dál jsme se nevydávali, protože kdyby vláda vydala nařízení o uzavření hranic, tak abychom se stihli vrátit.”

Šimon Blaschko a Petra Králová
Jaká byla vaše/tvoje nejzajímavější cesta, nebo zážitek na cestě?

Šimon: “Nejzajímavější byla asi loni Kuba, to byl úplně jiný svět. Když cestujeme po Evropě, všechno je takový představitelný. Ale ta Kuba byl jiný svět. Akorát naše střeva to úplně nedala, protože nám v jednom hotelu, kde jsme strávili asi 3 noci, dali na baru kohoutkovou vodu. I lidi jsou jiní, vidíte tam tu chudobu. Teď si vzpomínám, že jsme tam pak skončili v jednom salsa klubu, kde jsme vypili hromadu Cuba Libre a všichni tam pak tančili podle nás, což muselo být hrozný panoptikum, vůbec bych to nechtěl asi vidět. Jezdili jsme tam po ostrově taxíkama, protože tam taxík stojí míň než autobus. V Havaně se nás vždycky ptali, odkud jsme, pak řekli jméno nějakého našeho fotbalisty a pak chtěli většinou chtěli peníze nebo nám nabízeli podivný doutníky za dle nich nízký ceny.”

Je to pořád komunistická země?

Šimon: “Jojo, oni se hodně sbližovali s Amerikou, Trump to teď utnul, ale furt je tam komunismus, byť to jako turista moc nepoznáš. V Rock Café máme barmana z Kuby a ten říkal, že lokálové mají zakázáno bavit se s turisty, aby si turista neodvezl špatný zážitek. Občas se s námi lidé bavili, ale hodně opatrně. Hodně tam funguje systém casa particular, kdy bydlíte u lokálních lidí, ale oni musí snad 80% z ceny odvést státu. Když si řekneš, že podpoříš místní lidi, tak stejně většina teče tomu státu. Důchodci prý dokonce dostávají místo důchodu rum a doutníky.”

Šimon na Kubě
Je tam na první pohled hodně vidět chudoba? Nebo jsou místa pro turisty a místa pro lokály?

Šimon: “Chudoba tam určitě vidět je, zároveň v restauracích lokály prakticky nepotkáte. Oni mají dvě měny – pesos nacionale a pesos convertible. Jedna je pro místní a jedno pro turisty, je mezi nimi poměr zhruba jako mezi českou korunou a eurem. My jsme třeba šli na maják v Havaně, lokálové platili 6 jejich pesos, což bylo zhruba 6 Kč a my 6 turistických pesos, takže nějakých 150 Kč.”

Zažil jsi někdy na jakémkoli místě situaci, kde sis uvědomil, že jsi rád za to, jak a kde žiješ?

Šimon: “Často! Když jedeš na západ, je tam poměrně draho, když na východ, je tam levněji a celkově je všechno míň organizovaný a předvídatelný, což mě tam fascinuje. Strašně rád jezdím na Balkán, byl jsem tam kromě Srbska snad ve všech zemích. Lidé jsou tam srdečnější, není to vůbec uspěchané a celkově jiné. Vždycky si říkám, že v Čechách je ten poměr toho, kolik tady věci stojí a poměr toho, co si tady člověk vydělá, vlastně v pohodě, že si tady žijeme hezky. Díky tomu si života u nás v ČR víc vážím. Na druhou stranu pokud by přišla nějaká zajímavá nabídka ze zahraničí, asi bych zvažoval, jestli se vydat jinam, i když to tady mám rád.”

Šimon u kadeřníka na Kubě
Dokážeš si představit, že bys žil někde jinde?

Šimon: “Asi by záleželo na okolnostech a rodině. Mám vazby na Německo, tam bych si život představit určitě dokázal, máme tam i předky.”

Jaká je tvoje vysněná destinace, kam by ses chtěl s Peťou, nebo s klukama podívat?

Šimon: “Já ty cestovatelské parťáky střídám. Jednou jedu s Peťou, pak zase s kamarády, to bývá trochu větší divočina a Peťa se vždy na oko zlobí. A občas uděláme větší skupinu a jede Peťa i kamarádi. Takhle jsme byli třeba Kosovu, kde jsme byli ještě slušní, horší to bylo další den v Makedonii. Po ochutnávání rakije jsme skončili na místní diskotéce, kde jsem si pak i klimbnul.

Občas si vysním i destinace bez hlubšího důvodu. Chtěl jsem se podívat třeba do Albánie, kde jsem nakonec byl už dvakrát. Někdo chce třeba do Ameriky, ale to já třeba vůbec nemám. Byli jsme jednou třeba v Gruzii, kde jsme viděli hned několik tváří té země – od relativně bohatého přímořského letoviska u tureckých hranic až po nádhernou přírodu na Kavkaze u ruských hranic. Vyloženě vysněnou destinaci ale nemám. Rád bych ale jednou na Island a vrátil bych se určitě rád do Bosny, která měla unikátní atmosféru a měli tam taky skvělou pálenku!”

Kdesi v Gruzii
Vymýšlíš si program sám? Seznam míst, která dýchají historií, nebo si najdete průvodce, který vás zavede na ta známá místa?

Šimon: “Většinou sám, případně jen vygooglíme, co bychom určitě neměli minout, rád se ale i jen tak procházím neznámými ulicemi. Rád chodím třeba na Free City Tour, což je prohlídka města, kde se platí jen formou dýška a vezmou vás na turisticky známá i neznámá místa. Třeba v Sarajevu nám ukazovali díry po šrapnelech na barácích. Pak jsme viděli takové zvláštní díry zalité barevným asfaltem v zemi, kdy jsme si říkali, že je to jen špatně zazáplatovaná země. Průvodce nám ale řekl, že to jsou tzv. sarajevské růže. Tam dopadaly během poměrně nedávného balkánského konfliktu bomby a tam, kde někoho zabily, byla silnice opravena tímto barevným asfaltem.”

Ty máš rád tvé cesty vždy nějak okořeněné. Co nejšílenějšího se ti kdy stalo?

Šimon: “Jednou jsme si se spolubydlícím na bytě načali víno, pak další a ráno jsem se vzbudil a měli jsme koupené letenky.

Byl to trip do Budapešti, odkud jsme jeli do Bukurešti. Tam jsme večer potkali bandu Irů na rozlučce se svobodou a to bychom nebyli mi, abychom se nepřidali. Konec už mám v mlze a večer jsem zakončil na lavičce v parku. Na den jsme se pak odjeli vychladit k moři do Constanty. Po návratu se nám poštěstilo opět potkat tu partičku, která si nás moc dobře pamatovala a vzala si nás do parády ještě jednou. Další den nám moc dobře nebylo a v tom stavu jsme trpěli v nějakých 36 stupních v Bukurešti, která je tak trochu betonová dřungle. V noci jsme přeletěli do Berlína, kde jsme do 8 do rána čekali na bus, tam ale bylo 12 stupňů. Byla nám brutální zima, naštěstí si kamarád v Bukurešti v duty free zóně koupil vodku, tak jsme se přes noc museli zahřívat tou. Šílený!”

Šimon Blaschko v barceloně
Ty tyhle situace asi i trochu přitahuješ! Už vidíme ten titulek – blázen Šimon Blaschko!

Šimon: “Mám k tomu asi trochu sklony. Třeba ještě ve Švédsku se mi stalo, že jsme bydlel přes Couchsurfing na krásném ostrově vedle Stockholmu. Naše domácí sice nepila, ale její kamarádky prý pořádaly nějakej večírek. Ty holky ale byly spíš diskotékový typy, zatímco já na sobě měl triko i mikinu s logama kapel. Moc jsem se tam necítil, pak jsme ale zjistili, že jeden ten kluk je z Polska, tak jsme si hned byli bližší. Jedna holka tam furt fotila selfie a říkala, že sportuje. A druhý den koukám na Instagram a zjistil jsem, že to byla švédská atletka, která byla na olympiádě, pak onemocněla rakovinou, ale dostala se z toho a bojovala o další olympiádu. Ve Švédsku to byl velký příběh, já ale samozřejmě ani neměl tušení, u koho na bytě jsme byli!”

Skok do vody
Co budeš považovat za vrchol tvého/vašeho cestovatelského života. Kdy si řekneš – tak teď už jsem viděl a zažil všechno?

Šimon: “To je dobrá otázka. Jestli vůbec něco takového existuje. Já jsem zážitkový typ, takže mám rád dobrodružství a když se něco děje a vůbec mi nevadí, když to má nádech bizáru.

Třeba moje první cesta do Budapešti, kdy nás sněhová vánice zamkla na 36 hodin v autobuse na dálnici. Pak se mi něco podobného stalo na cestě ze Sarajeva, kdy se někdo na hranicích mezi Chorvatskem a Bosnou pokusil uplatit celníka. Takže nás zastavili na 6 hodin, dorazili jsme do Vídně – tam nám ujel přípoj, čekali jsme 7 hodin na další. Mezitím jsme si došli do města na kafe, kde jsme cestou potkávali zmalované lidi a vůbec nám nedošlo, že je Halloween. Takže v Mekáči, kde jsme my pili čaj, chodili úplně opilí lidé a cpali se burgery. To jsou věci, o kterých si v tu chvíli řekneš – no pane bože – ale ve finále na tyhle věci pak nejvíc vzpomínáš.

Asi nemám žádný cestovatelský vrchol, ale chci poznávat svět, protože člověk si s každé země něco odnese. Buď si to pak člověk vtáhne do svého života, nebo to naopak vypustí. Chci poznávat a mít ty vzpomínky okořeněné podivnýma historkama, které budu, doufám, jednou v houpacím křesle vyprávět vnoučatům.”

Švýcarsko se Šimonem
Šimone, my bychom ti chtěli moc poděkovat za tento rozhovor. Skvěle jsme se bavili a doufáme, že za nějaký čas budeš vyprávět další bizarnosti znovu i nám.

Děkujeme i Vám, že jste pořád s námi a že čtete náš blog. Neprozradíme, koho jsme pozvali pro příště, ale bude to – jako vždy – stát za to!

Sledujte nás na Instagramu, Facebooku a pokud nám chcete zanechat vzkaz, napište do komentářů. Budeme rádi za jakoukoli zpětnou vazbu, i třeba nápad na další rozhovor!

Vaši Doubletraveller! ❤️