fbpx
Ondra vlk

Ondra Vlk – ride for life – 1. část

Ahoj všichni! Je neděle a to znamená jediné. Nový článek plný dobrodružství! Minule jste měli možnost zažít kus Srí Lanky s Petrem a Jančou a ohřát se na tropickém sluníčku. Dnes pro vás máme jiný šálek kávy. Pozvání k rozhovoru přijal Ondra Vlk, který cestuje po světě na motorce. Na Instagramu ho můžete najít pod názvem OVLK ride for life.

Ondrovi je 27 let, vyrůstal ve Vimperku a chodil hrát s Františkem sousedský fotbal. Je to cestovatel tělem i duší a jelikož svými cestami a příběhy oslovil nemálo lidí, začalo ho cestování i živit. 

Co tě přivedlo k cestování? Kdy nastal ten zlom, že chceš opustit práci a vydat se na cesty?

Ondra Vlk: “K cestování mě přivedl Ewan McGregor s Charlyem Boormanem a jejich seriál Long Way Round. Rozhodli se, že pojedou z Londýna do New Yorku a kolem světa. A tenkrát, když jsem to viděl, to mi bylo asi 14, věděl jsem že chci taky cestovat. V 18 jsem si udělal řidičák, koupil si motorku a hned odjel na týden do Chorvatska. Do teď si myslím, že to byl ten největší punk a kravina, co jsem udělal, protože jsem na motorce sotva seděl.”

Croatia
Wow, to ses toho nebál. Když jsi dal týdenní punk v Chorvatsku, co bylo pak?

Ondra Vlk: “Furt mě to táhlo někam dál a dál, ale neměl jsem peníze, ani čas. Taky jsem byl na začátku a moc jsem nevěděl co a jak. Takže jsem projel Francií a Itálií, hlavně Alpy. Byl jsem hodněkrát ve Slovinsku a znovu v Chorvatsku. Jel jsem i do Anglie, znovu do Itálie k jezerům, kam jsem se pořád vracel, ale furt jsem se cítil jako doma. Všude hromada lidí, kteří ti v nouzi nepomůžou, za to v Kazachstánu na cestách nepotkáš dva dny ani nohu.”

To je asi velký rozdíl cestovat po Evropě a pak jet do Kazachstánu. 

Ondra Vlk: “Když projíždíš Kazachstán sám na motorce, připadáš si hrozně malej. Nic moc neřešíš, máš čas a dostaneš se do módu, kdy přestaneš všechno řešit. Nejde o život, máš jídlo, máš benzín a motorka jede. Pak když se ti rozbije motorka, tak pak třeba 2-3 hodiny sedíš na cestě a čekáš až pojede někdo okolo a zastaví ti. I když ti motorku opravují týden, tak je ti to vlastně jedno, protože nikam nespěcháš. Necítíš to evropské tikání, kdy už včera bylo pozdě. Taky když jsem přijel v pátek do servisu s rozbitou motorkou, tak ti lidi pracovali přes noc, jen aby mi dali motorku do pořádku a k tomu mě ubytovali a dali mi najíst.”

prašná cesta na motorce v mongolsku
K tomu se ještě dostaneme. Co se tedy dělo před tím, než jsi odjel na tuhle velkou cestu? Po tvých cestách Evropou?

Ondra Vlk: “V roce 2017 jsem se měl s mojí přítelkyní brát, ale bohužel to nevyšlo. Tou dobou už jsme měli podané výpovědi v práci v Rakousku, protože jsme měli jet na delší dobu do Řecka. Chtěli jsme si pronajmout byt na pláži, kde bychom byli třeba měsíc a pak se zase někam posunuli. Díky ní jsem poznal, že v práci můžu dát výpověď a odjet pryč. Neřešit to, že budu bez práce, co se bude dít a že nemůžu cestovat, ale musím vydělávat. Já jsem byl k tomuhle životu od mala vedený, že musím mít práci, tím pádem budu dobrý člověk a upozaďovat to svý já.

Na jaře jsme se tedy rozešli, ale já už jsem byl bez práce. Věděl jsem, že mám motorku, která zvládne dlouhou cestu, zařídil jsem si víza, zabalil nesmyslně moc věcí a odjel na východ s tím, že snad dojedu do Mongolska. Taťka mi řekl že dojedu maximálně do Rumunska, ale já jsem jel, jel, jel, až jsem do toho Mongolska dojel. A to bylo asi největší dobrodružství, co jsem zažil.”

Mongolsko
Co bylo po Mongolsku?

Ondra Vlk: “Z Mongolska jsem se vracel s tím, že jsem si splnil můj velký sen a začnu pracovat. Odstěhoval jsem se do Prahy, kde jsem dostal luxusní pracovní místo. Sranda byla v tom, že v té samé firmě jsem pracoval před cestou do Mongolska, akorát v Rakousku. Tam mě teda brali doslova jako hovno a pak přijedeš v košili, jdeš do kanclu a všichni se ti klaní. Po roce, co jsem seděl v kanclu od rána do večera, jednou za rok jsem jel na 14 dní na Balkán a furt mi zvonil mobil a chodili emaily, jsem si řekl, že tohle opravdu není život, co chci žít. Přemýšlel jsem, co budu dělat a nakonec jsem ve 2019 zase odjel pryč.”

Na všechny cesty jezdíš sám. Nebojíš se, že se něco stane? Že budeš potřebovat společnost, nebo aspoň někoho jako jistotu vedle tebe?

Ondra Vlk: “Nebojím se. Já jsem samotář a musim se přiznat, že jsem byl smířený i s tím, že se nemusím vrátit. Odjížděl jsem a věděl jsem, že to doma už nemusím nikdy vidět, což bylo dost… Ale to je vždycky tak. Byl jsem na místech a zažil jsem chvilky, kdy šlo už i o kejhák.”

Ondra vlk na cestě do mongolska
Kdy třeba? Co se stalo?

Ondra Vlk: “Na mé první cestě jsem věděl, že chci jet k Afghánistánu. To když jsem řekl doma, tak jsem pak poslouchal, že to nikdy nemůžu přežít. Hodně tyhle věci nafukují média. Když jsem jel poprvé do Turecka, to bylo zrovna období ve 2017 puč na Erdogana (pokus o převrat v Turecku). Když jsem překročil hranice, všude kolem bylo tak 100 tanků a vojáci se samopalama, všude samé kontroly… To bylo poprvé, co jsem si řekl – tyjo, co tady dělam, to prostě neni dobrý. Hlavně já jsem byl bez jakýchkoli zkušeností, to bylo tenkrát i poprvé, co jsem viděl vojáky se samopalama. To v Evropě nezažiješ. Pak jedeš dál a dál, kontroly ti začnou připadat běžnější a nakonec to přestaneš řešit. Zastavíš v hospodě, Turci tě pozvou na jídlo a na čaj a ty si začneš říkat – tyjo, to je super.”

Gruzie
Měl jsi po tom ještě nějakou špatnou zkušenost s vojáky se samopaly?

Ondra Vlk: “Měl… To jsem jel do Gruzie a říkal jsem si, že už jsem dost daleko. Ale pak jsem přejel hranice do Čečenska a tam každých 10 kilometrů samopaly. Lidi vypadají všichni stejně, kolem tebe jezdí žigulíky s černýma sklama a to jsem si říkal, že tohle fakt neni dobrý. Tak jsem to celé objížděl a tím pádem jsem na téhle cestě, o dva roky později věděl, kudy zpátky do Gruzie jet a kudy nejet. A i tak se mi stala cestou Čečenskem nepříjemnost. Jel jsem přes hory a vyskákalo tam na mě 8 týpků se samopalama, kteří na mě začali mířit. Měli kukly a do teď nevim, kdo to byl. A ani to nechci vědět asi.”

Co po tobě chtěli?

Ondra Vlk: “Mířili na mě, protože jsem tam neměl co dělat. Byla to pohraniční zóna s Gruzií. Tak jsem jim dal pas a řekl jsem, že jedu podle navigace do Gruzie. Oni řekli, že tudy jet nesmim, že potřebuju permit (povolenka). Ten jsem neměl. Ptal jsem se jich, kde ho můžu dostat a oni že prý je jen na 14 dní a že mi ho stejně nikdo nedá. Nechtěl jsem riskovat, že by mě vyhostili z Ruska, protože Rusko mam rád a chtěl jsem se tam ještě vrátit. Takže jsem jim řekl, že se otočim a pojedu jinudy. Oni vzali telefon, někam volali a pak mi řekli, že kdybych někoho potkal, mam říct, že jsem se otočil sám a nikoho jsem na hranicích nepotkal. 

Nejhorší bylo, že když jsem pak projížděl Čečenskem, všude byli buď ruští vojáci v modrých uniformách, nebo čečenci v zelených uniformách. A já jsem potkal týpky v černých oblecích s neprůstřelnýma vestama, s kuklama a kulometem na střeše auta. Vypadali jako nějaká speciální jednotka. Nebylo to vůbec příjemný, ale nakonec jsem se teda otočil a místo 20 kilometrů přes hranice jsem jel 280 kilometrů obklikou.”

Ondra vlk do mongolska
Takže jsi se nakonec dostal tam, kam jsi chtěl?

Ondra Vlk: “Jojo, nakonec jsem dojel tam, kam jsem chtěl. Vždycky, když se dostaneš do průseru, je důležitý mít pokoru a dělat hlupáka. Hlavně se s těmi lidmi nehádat, protože to nikdy nedopadne dobře.”

Říkal jsi, že ti Rusko přirostlo k srdci. Co sis tam nejvíc zamiloval?

Ondra Vlk: “Lidi. V Rusku jsou hodný a milý lidi. Většina lidí, co jsem v Rusku potkal, byli nápomocní. Motorkáři tam fungují úžasně mezi sebou. Když zastavíš u krajnice a jede kolem motorkář, tak zastaví, aby se zeptal jestli máš kde spát, máš co jíst, jestli motorky šlapou a když řekneš, že ne, zvedne telefon a všechno zařídí zadarmo. Nic za to nechtěji. A takhle tam fungují všichni lidi. Zastavíš ve vesnici a lidi se tě jdou zeptat jestli u nich nechceš spát a je to tam úplně jiný. Ze začátku jsem měl strach, protože média říkají, že čim východněji pojedeš, tím větší šance je, že tě odstřelí a hodí tě někam do příkopu. Pak tam přijedeš a zjistíš, že je všechno jinak.”

Ondra vlk v gruzii
Jak to na hranicích vypadalo? Projížděl jsi, nebo jsi někde poblíž zůstával delší dobu?

Ondra Vlk: “Zůstával jsem na hranicích s Čečenskem a Ingušskem, v Nazrani, což jsou dvě nejradikálnější místa v Rusku. Bydlel jsem na hostelu bez klimatizace, kde už tak jsme měli 45 stupňů. Měl jsem hlad a neměl jsem co jíst. Dal jsem si sprchu, vzal jsem si kraťasy a triko a vydal se do obchodu. Na recepci mě zastavili, že takhle nikam jít nemůžu. Kraťasy – neexistuje. Pantofle – neexistuje. Nesmíte ukazovat kolena na veřejnosti, to je pravidlo v ortodoxním muslimském světě. Přišel jsem do obchodu a obsluhovala mě ženská, které byly vidět jenom oči.”

Nejlepší jsou jejich billboardy. Tady máte billboardy na zlevněné kafe a v Čečensku jsou billboardy na zlevněný kalašnikov. To tady nezažijete.

Ondra vlk

Kus Ondrovy cesty máme za sebou. Zdaleka to ale není vše, co zažil. Máme pro vás připravené pokračování, kde se dozvíte o cestě na Sibiř a taky jedno velké dobrodružství. Rozhodně se máte na co těšit, protože když jsme dělali s Ondrou tento rozhovor, hltali jsme jeho příběhy plnými doušky. 

Těšíme se na vás zase za týden, u pokračování velkého dobrodružství s OVLK ride for life! 

S láskou vaši Doubletraveller! ❤️


Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..