Aupair couple v Londýně, London Eye

Autobus do Londýna

Abyste si neříkali, že nám všechno šlo jako po másle, povíme vám jak probíhala naše cesta do Anglie. Protože všechno hezké má své mouchy. Ještě než začneme vám připomínáme článek z minulého týdne Naše náhradní rodina, kde se můžete dočíst, jak jsme našli naši Anglickou rodinku. Teď už se ale jdeme podívat na autobus na Florenc. Proč? Protože…

Jelikož – jak už víte – naše samotné rozhodnutí odcestovat přišlo celkem za pět dvanáct. A tak jsme museli počítat s vysokou cenou letenek a vlastně jakéhokoli dopravního prostředku. Měli jsme v hlavě hlavně to, aby jsme koupili levně. Typičtí čeští škudlílci. Nejlépe na tom byl autobus Student Agency, kde jsme ještě jako bonus nemuseli koukat na váhu našich dvou kufrů. Obrazovky zabudované v sedačkách a filmy celých 17 hodin. Ano. 17 hodin trvala naše cesta z Prahy z Florence, do Londýna, Victoria Station.

To nám opravdu za tu cenu stálo. 
Autobus na Florenci

Na Florenci jsme si poplakali s Františkovo maminkou a kolem 16:00 jsme nasedli do autobusu. Měli jsme super místa, seděli jsme skoro vzadu. Před nás si sedli dva sympatičtí pánové, Čech u okna (přede mnou)- říkejme mu třeba Pepa- a Angličan u uličky (před Františkem)- říkejme mu třeba Karel-. Za námi byly tak 4 řady volné. Libovali jsme si, že až nás řidič přivítá (signál že jsme všichni), jeden z nás se půjde uvelebit na volné dvousedadlo. To jistě. Na poslední zastávce se přivalila asi 15-ti členná rodina, která vyřvávala na celý autobus. Za mě si ustlala ,,máma”, což byla babička, která doslova seděla přes obě sedačky. To, jestli chce máma řízky, nebo Žaneta tatranku, jsme věděli jako první. Taky jsme mohli s přehledem říct, kdo z nich usnul jako první, protože každého z nich doprovázelo chrápání. Ani sluchátka nezabránily pronikavému zvuku dusícího se ,,táty”.

Když konečně všichni spali a já se uvelebila,

Pepa si neváhal sklopit sedačku. Bylo asi 21 hodin večer a před námi celá noc. Já už tak jsem u sebe neměla moc prostoru na nohy, protože nejsem zrovna nejmenší a hlavně! Měla jsem u nohou tašku s jídlem, která patřila k našim “must-have” věcem. Celou noc jsem zažívala peklo. První 4 hodiny jsem vydržela sedět s nohama skrčenýma ke krku, ale pak se ozvaly moje kolena. Akorát jsme zastavili na benzínce a tak jsem využila situace. Když se Pepa zvedl, slušně jsem ho poprosila, jestli by si mohl dát sedačku do původní pozice, že už necítím nohy a nemám tam žádně místo. Suverénně odpověděl: ,,Ne, nemohl.” Ani se nezastavil a pokračoval do obchodu pro bagetu.

Přípravy na cestu autobusem do Londýna
Rozhodla jsem se k nezbytnému taktickému kroku a to-kopání.

Když jsme se zase rozjeli, Pepovo sedačka byla sklopenější, než kdy jindy. Vždy, když jsem se otáčela ze strany na stranu, jsem “omylem” strčila nohou do Pepikovo sedačky. S ním to ale ani nehlo. Po chvíli mě to tak unavilo a hlavně nervově vysílilo, že moji roli převzal František. Ten nemusel kopat, ale stačilo do něj párkrát strčit rukou, aby Pepa vybouchl.

Já jsem zrovna spala, když se otočil a začal na mě řvát. Že prej ho to už nebaví a mám toho nechat. Začali jsme si do tichého autobusu vyměňovat názory. I mámu za mnou to vzbudilo a táta přestal chrápat. Teď byla řada na mě a na Pepovi, aby jsme předvedli něco, co si budou ostatní lidi vyprávět jako skandál, co se jim na cestě stal. A musím říct, že se nám to dařilo.

Nekřičeli jsme, v ospalých uších to ale někdo jako křik vnímat mohl. 

Už přesně nevím, jaká pestrá slova tam lítala. Na co ale nezapomenu byl Pepovo argument, že prej v sedě nespí. V tu chvíli mi vzal slinu z pusy a já vzdala snahu o to mu vysvětlit, že už další 4 hodiny skrčená být nehodlám. Když jsme zastavili na další pauzu, zašla jsem ke slečně stevardce a porosila jí, jestli by mi mohla pomoct tenhle konflikt vyřešit. Byla hodná a vstřícná a slíbila mi, že to takhle nenechá.

Autobus do Londýna

Když procházela autobus s otázkou-Kdo si dá kafe- zastavila se u mladé slečny asi 4 řady před námi a osočila dědečka, který seděl přímo za ní. Mezitím si vyspalý a fresh Pepa zvedl sedačku, aby mohl koukat na další film a já byla nucena vstát a říct té milé stevardce, že je u špatné slečny. Pepa se mi vysmál a začal to probírat s Karlem ( spolusedící ). Karel aby nebyl pozadu, začal si pouštět sedačku na Františka, ale marně. Fery se zapřel a nepřetlačilo by ho v tu chvíli ani stádo volů. Karlovi se to nelíbilo a tak si mlaskal a otáčel se a zase mlaskal. Nakonec to vzdal a my jsme cítili ten krásný pocit vítězství. Sice těsně před vystoupením z autobusu, ale cítili. 

Po šílené cestě do Londýna jsme si ještě museli, jako dvě jehly v kupce sena, najít autobus do Oxfordu. Nakonec jsme se dostali až na parkovací místo k naší chaloupce. Ale to už je zase jiný příběh. Těšíte se?

S láskou vaši Double Traveller!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..